PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po pěti dlouhých létech, v nichž se toho ovšem událo možná více, než by se mohlo na první pohled zdát, se koná studiový návrat HYPNOS. Kapely, jež se po dlouhém období hibernace mezi léty 2006 až 2009 vrátila s monstrózním deathmetalovým opusem „Heretic Commando: Rise Of The New Antichrist“, a která tím pádem měla už skutečně nejvyšší čas, aby nás zase jednou nechala přičichnout k čemusi novému z její autorské tvorby.
Přepečlivé přípravy, dostatek času a zatraceně promyšlený koncept, to vše mělo na svědomí fakt, že byť trochu jiné, navázalo album „The Whitecrow“ (netradičně spojující oba anglické výrazy ze svého názvu v jeden) na svého předchůdce tím nejlepším možným způsobem – je totiž znovu tak poutavé, určující a hudebních zážitků plné, přestože když se to vezme kolem a kolem, bavíme se stále o tom starém dobrém, klasickém death metalu.
Tentokráte jej však HYPNOS, potažmo výsadní autor Bruno poněkud „načančali“, tedy občas jej nechali výrazně zpomalit, občas mu dodali dokonce melodických zpěvů a vůbec se tak nějak snažili přistupovat k onomu smrtelnému jádru jejich produkce z poněkud jiného úhlu pohledu. Výsledek tomu jistě odpovídá, protože pokud bylo smyslem (jakože zřejmě ano) oslovit posluchače zase trochu jinak, nemohla kapela postupovat lépe.
Významnou roli v tomto směru samozřejmě hraje již naťuknutý koncept, který sice není příběhem v pravém slova smyslu, vyprávěným napříč celou nahrávkou, ale za to má tak výrazné a v probíraných souvislostech rovněž nečekané rysy, až se jeví být doslova určujícím. „The Whitecrow“ totiž není nikdo jiný, než mladý muž, který se rozhodne zdůraznit všechno pozitivní ve svém životě a naučit tomu i celý okolní svět, se všemi jeho špatnostmi, uspěchaností a nedostatkem pravé a přirozené lidskosti, respektive jej „vyléčit“. A tak si nasazuje pověstnou masku morového doktora, tentokráte však bílou, protože se chce odlišit od ostatních „nemocných“, a ústy Bruna, jeho jakéhosi alter ega, promlouvá o všem, co by mělo být v životě lidském podstatné, a co ne.
Odtud tedy názvy skladeb jako „One Flesh, One Blood“, „Get Inspired By The Light“, „About Trust“ či „The Gift Of Hope“, příkladně dýchajících pozitivním přístupem k životu. Ve své podstatě deathmetalový charakter těchto kusů však na jejich vyznění pranic nemění, ba dokonce často naopak přispívá k ještě větší působivosti, jako například hned v prvním z právě vyjmenovaných, kde je sice refrén vyšponován k velmi vysoké rychlosti, ale to celému výrazu skladby ještě navíc dodává na uvěřitelnosti a přesvědčivosti. On celý nástup alba je vůbec mimořádně zvučný, protože od charizmatického intra v podání Paula Speckmanna (MASTER) až po předěl v podobě instrumentálního kacířského kousku „Haereticum Minuet“ se servíruje vskutku tučná deathmetalová hostina plná nejen výtečných riffů, ale především toho, čemu se obyčejně říkává „tah na bránu“. V tomto směru je myslím HYPNOS na domácím poli jednoznačně identifikovatelný a nenapodobitelný, protože jen on dokáže podobným způsobem strhnout na svém albu stavidla vaší pozornosti a už je nikdy nepustit zpět do původní polohy.
Tím „nikdy“ samozřejmě myslím do konce hracího času alba, protože až tam vás „The Whitecrow“ následně udrží v napětí a nepustí ze svých kovově dráždících spárů, podpořených výtečným celkovým zvukem s nenápadně vytaženou baskytarou (slyšte ji třeba v „Get Inspired By The Light“!). Čekají vás další znamenité smrtící kusy, ale i závěrečný experiment „Too Dark To Shine, Too Young To Die“ s hostujícím zpěvem Skunyho (SHATOON), jímž se uzavře celý ten padesátiminutový opus o bílé vráně, novém hrdinovi z vyprávění o HYPNOS. S ním se Brunova eskadra vrátila stejně silná jako před oněmi předlouhými pěti léty a s ním, zdá se, prožije ještě mnohé hojné časy.
Zlatý slavík je mrtev, ať žije bílá vrána.
10 / 10
1. Prologue
2. Towards Humanity
3. The Whitecrow
4. One Flesh, One Blood
5. Get Inspired By The Light / Discipline Of Self-Treatment
6. Sin Collectors
7. Haereticum Minuet / Rebels Dancing
8. The Gift Of Hope
9. About Trust / The Anatomy Of Empathy
10. Der Mordschlag / Germanophobe II
11. Epilogue
12. Too Dark To Shine / Too Young To Die
13. Humanized
Deathbirth (EP) (2023)
The Blackcrow (2020)
The Whitecrow (2017)
Heretic Commando: Rise Of The New Antichrist (2012)
Halfway To Hell (EP) (2010)
Rabble Manifesto (2005)
The Revenge Ride (2001)
In Blood We Trust (2000)
Hypnos (EP) (2000)
Vydáno: 2017
Vydavatel: Einheit Produktionen
Stopáž: 50:38
No jestli tohle má být české deathové album roku, tak to jsme na tom hodně špatně.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.